Smutný příběh s dobrým koncem
Ležím v nějaké věci, která se pohupuje tam a zpátky. Slyším hlasy ze předu, od těch lidí, kteří mě našli v popelnici. Nic nevidím… ach jo, proč nic nevidím???
Najednou se auto zastaví, někdo vyběhne a otvírá víko mého útočiště. ,,Už jsme tady, neboj se,“ promluví na mě někdo vlídným hlasem a chytí mé tělíčko do dlaní. Cítím krásný jemný dotyk a ten někdo mě nese dál a dál.
,,Dobrý den, pane veterináři,“ osloví doktora.
,,Tak to je ta krasavice, která se zahnízdila po Vánocích v popelnici?“
,,No zahnízdila ani tak ne, spíš ji tam někdo vyhodil, skoro určitě je slepá,“ prohodí a podává mě do rukou pana veterináře.
,,No jo, máte pravdu, ta má teda smůlu, chudinka. Podívám se jestli se s tím ještě nedá něco dělat, můžou jí být maximálně tři měsíce.“
Pak se mnou veterinář kamsi odchází a podrobuje mě kontrole. Ze samého strachu udělám na stole loužičku, avšak on se nezlobí. Vyšetření nijak zvlášť nebolí a po chvilce jsem zase u té paní, která mě zachránila.
Paní říká, že tedy pojedeme do útulku, ale ať se nebojím, že tam pracuje a bude mě stále navštěvovat v mém kotci, dokud si mě nějaký hodný páníček neodnese domů.
Po pár minutách už mě zase vynáší z auta a já cítím pachy mnoha jiných psů.
,,Měla by být v kotci s Erikou, ta se k ní zachová, jako by byla její vlastní,“ vysvětluje pracovnice útulku.
Jenže nikde neslyším ani necítím radost, ty slova:,,Vidět už nebude, má zrakovou poruchu mozku,“ mi nahánějí strach. Proč nemůžu být normální štěňátko, jako každé jiné?
a konec?
(kajka, 26. 8. 2011 21:11)